Modlitba
Nabízím Vám ke studiu text, který mi odhledně modlitby hodně dal. Článek je převzat z webu www.info-bible.cz, kde najdete spoustu dalších zajímavých informací.
Přestože modlitba je všeobecně rozšířeným jevem ve všech náboženstvích, najdou se i takoví lidé, kteří modlitbu považují za něco zbytečného. Domnívají se, že se bez ní obejdou.
Modlitba je důležitým základem náboženské zkušenosti člověka. Přestože se o významu modlitby tolik mluví a byly o ní napsané stovky knih, pro některé křesťany je modlitba stále zdrojem frustrace a nudná povinnost, kterou Bůh „požaduje“ od svých dětí.
Způsob, jak se modlíme celkem spolehlivě odhaluje, v jakého Boha věříme. Naše představy o Bohu, o jeho charakteru, o jeho vztahu k nám mají vliv na to, jakým způsobem se k němu přibližujeme na modlitbě. Samozřejmě, že modlitba ukazuje i na náš charakter, protože odhaluje, které hodnoty jsou pro nás důležité, jak uvažujeme, zda myslíme jen na sebe nebo i na jiné. Takto modlitba hraje důležitou úlohu v životě křesťana.
1. Proč se modlit?
Ten, kdo nejlépe věděl, jak rozmlouvat s Bohem, byl určitě sám Pán Ježíš. Byl nejen člověkem, ale zároveň i Bohem. Ve svém kázání na hoře nám dává konkrétní rady o tom, jak se modlit.
V Mt 6,5-8 nás Ježíš upozorňuje, abychom se nedomnívali, že čím více toho v modlitbě namluvíme, tím máme větší šanci, že Bůh naše prosby vyslyší. Ježíš výslovně říká, že takovéto pojetí modlitby je pohanské, založené na nesprávné představě o Bohu - Bohu, kterého je třeba přemlouvat, nutit, aby něco pro nás lidi vykonal. Toto je založeno na nesprávném pochopení hříchu a Božího charakteru.
Kdyby bylo pravdou, že hřích změnil Boží postoj k nám, potom bychom potřebovali způsob, kterým danou tragickou skutečnost změnit, napravit. Modlitba by pak byla jedním z prostředků, kterým „napřáhneme neochotnou Boží ruku“, a tak donutíme Boha k tomu, aby nakonec, dotčen naší pobožností či neodbytností, souhlasil s námi a vykonal to, o co jsme tak úpěnlivě prosili.
Jestliže však hřích nemění Boha, ale nás a náš vztah k němu, potom chápeme modlitbu jako důležitý nástroj ke komunikaci s Bohem, pro lepší poznání Boha i sebe. Smyslem modlitby není Bohu oznámit naše potřeby a přání, protože Ježíš řekl, že on přece „ví, co potřebujeme, dřív než bychom jej my o to prosili“. (Mt 6,8) Účelem modlitby tedy není Boha přemlouvat, „zpracovávat“, protože Ježíš řekl, že „sám Otec nás miluje.“ (J 16,26-27).
To nás staví před otázku, jaký je tedy smysl modlitby? Jestliže posláním modlitby není oznámit Bohu naše potřeby a prosby, proč se potom ještě modlit?
Bible ukazuje, že smyslem modlitby je především rozhovor, společenství s Bohem. O Ježíši čteme, že se modlil i celou noc. (L 6,12) Po přečtení tohoto verše nás možná napadne otázka: Jak se mohl Ježíš modlit celou noc bez toho, aby se neopakoval? U něho to tak jistě nebylo, protože on sám takovýto přístup odsuzoval, jak jsme uvedli.
Možná, že většina z nás prožila to, že jsme si vyprávěli s dobrým přítelem a ani jsme nepostřehli, kolik času uteklo. Zřejmě tak tomu muselo být i v případě Ježíše při jeho celonočních modlitbách. Náš modlitební život závisí od toho, jaký máme vztah k Bohu a jakou máme o něm představu.
Jednou z pozoruhodných skutečností Ježíšova modlitebního života bylo, že Boha oslovoval ABBA, což aramejsky znamená OTČE. Tím nám Ježíš ukazuje, že k Bohu můžeme přistupovat s důvěrou, s láskou, podobně jako dítě přichází ke svým rodičům. Ježíš ujistil své posluchače, že Otec je ještě ochotnější dát dobré věci svým dětem, než ti nejlepší pozemští rodiče. (Mt 7,9-11;L 11,13)
Ježíš nás upozorňuje, že by byl rád, kdybychom se považovali za jeho přátele. (J 15,15) Kromě toho také řekl, že „kdo viděl mne, viděl i Otce“, protože „Otec a já jsme jedno“. (J 14,9; J 10,30) Z toho vyplývá, že takovýto nádherný vztah k nám lidem nemá jen Ježíš, ale i Otec. Pro správný rozvoj modlitebního života je nesmírně důležité pochopit, že jak Otec, Syn a Duch svatý chtějí mít s námi otevřené, přátelské vztahy. (Ř 8,31) Jen tak budou naše rozhovory s Bohem přímé, čestné a otevřené. Bůh nechce, abychom se ho báli, protože láska a strach se navzájem vylučují. (1J 4,18) Není pochyb o tom, že k Bohu je třeba přistupovat uctivě, avšak ne se strachem, protože to negativně ovlivňuje náš vztah k němu.
2. Jak se modlit?
Představte si, že byste měli možnost vyprávět si s Bohem přímo, tak jako si vyprávíte se svým přítelem v místnosti nebo venku. O čem byste spolu hovořili? A kdo by měl začít rozhovor jako první? Považovali byste to za přiměřené a slušné, abyste začali mluvit vy, mluvili bez přestávky celou dobu a pak i ukončili? Když se modlíme, tak obyčejně vyprávíme jen my, a potom řekneme - Amen. Pak jdeme za svou prací nebo jdeme spát. Je zřejmé, že kdybychom se takto chovali ke svým přátelům, asi bychom jich mnoho neměli. Jestliže má být modlitba rozhovorem, musíme též naslouchat tomu druhému, dovolit mu, aby nám řekl, co má na srdci. Jak takovýto dialog vést s Bohem?
Chápeme, že dnes nemůžeme s Bohem hovořit tváří v tvář kvůli naší hříšnosti. Ale i tak (nebo právě proto) si chce s námi Bůh rozmlouvat. V jedné z předcházejících úvah jsme už řekli, že Bůh nás oslovuje prostřednictvím svého slova, Bible. Existují lidé, kteří se chlubí tím, že se dokáží modlit celé hodiny, ale při rozhovou s nimi zjistíte, že Bibli čtou málo a jen zřídka. Naše modlitby budou mít pro nás mnohem větší význam a vliv na náš život, když spojíme studium Božího slova a modlitbu. Bůh nám prostřednictvím svého slova dává odpovědi na naše otázky. Analogicky platí, že Bibli správně porozumíme jen na modlitbě. Bible a modlitba jdou spolu.
Důležitá otázka je: O čem bychom měli s Bohem mluvit? Někteří věřící si myslí, že při modlitbě (zvláště veřejné) mají hovořit jen o vznešených záležitostech. Tak se stává, že vzpomínají věci, na které zřejmě nikdy jindy ani nepomyslí. To může být důvodem, že modlitby tak lehko sklouznou do otřepaných frází, při kterých už člověk ani nepřemýšlí. Jak trapně a naprázdno znějí, když si představíme, že bychom měli s Bohem mluvit přímo, tváří v tvář, jako s přítelem v pokoji. Je důležité si uvědomit, že v rámci dobrého, úzkého a přátelského vztahu žádná témata nejsou tabu. Neexistuje nic, o čem bychom s Bohem nemohli mluvit otevřeně, ať už by se nám zdálo jakkoli soukromé nebo běžné, snad až triviální.
Protože modlitba je nástroj komunikace s Bohem, a v každém rozhovoru se kladou otázky, mají otázky své místo i na modlitbě. Jób dokázal velmi jednoznačně vyjádřit to, co právě prožíval a neměl strach to zformovat do otázek. (Jb 30,20) Jeho přátelé si dělali starosti, že Jób tím urazí Boha a tak si pokazí už beztak zlou situaci. Avšak na konci knihy Bůh Joba chválí. (Jb 42,7) Bůh dobře chápal, že Jobovy výlevy byly dané jeho zoufalstvím nad tím, že on s ním přestal komunikovat. Tím Jób ukázal, jak mu velmi záleží na fungujícím vztahu s Bohem. Bůh samozřejmě měl pro to porozumění.
Je velmi důležité, abychom při modlitbě kladli otázky, které nás trápí, se kterými zápasíme a ne abychom se je v sobě svatoušsky snažili potlačit. V takovém případě je pro Boha velmi těžké dát odpověď na to, co nás tak velmi trápí. Někdy křesťané z neznalosti říkají: „Takto nesmíš ani pomyslet, natož nahlas mluvit.“ Nebo: „Kdybys byl dobrým křesťanem, tak by ses tak neptal“. V Písmu jsme však vyzváni: „Vylévejte před ním své srdce“. (Ž 68,9)
Důvěrný vztah se vytvoří jen tam, kde je možné otevřeně komunikovat o všem, co člověk prožívá, co jej trápí, s čím si neví rady, ale i o tom, co mu působí radost, co se mu podařilo. Proto čestnost na modlitbě je podstatným předpokladem toho, aby se modlitba stala nástrojem poznání Boha, získání odpovědí na otázky, nad kterými člověk přemýšlí.
Bible uvádí mnoho příkladů toho, jak lidé čestně vyjadřují na modlitbě své pocity. (Ž 77,7-10; Ž 137,9; Ž 139,19-22) Je zajímavé, že nejdelší kniha Bible, kniha žalmů, je vlastně sbírkou modliteb. Tyto modlitby mají nesmírnou hloubku, vyjadřují celé spektrum lidských emocí, radost i zoufalství, nesmírné blaho i úplnou bídu.
Když se modlíme, měli bychom Bohu čestně říci, co cítíme. Nemá smysl Bohu říkat to, o čem se domníváme, že by rád slyšel (a možná to ani tak necítíme). Jediný způsob, jak Bůh může něco pro nás a v nás vykonat, změnit nás je, že čestně přiznáme svůj vztah, poznáme situaci, ve které se nacházíme, a řekneme spolu s Davidem: „Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď!“ (Ž 139,23-24)
3. Co by modlitba měla obsahovat
Při studiu modliteb, které nacházíme v Bibli zjistíme, že obsahují čtyři základní části.- Oslava a chvála Boha - Kniha žalmů znamená v hebrejštině „kniha chval“. Protože Bůh je Stvořitel, je vlastně jediný, kdo si skutečně zaslouží, aby byl oslavován. (Ex 20,3) Seřazení proseb v modlitbě Otčenáš ukazuje, že důležitější, než to, co má Bůh udělat pro nás je Bůh sám a jeho sláva. Jestliže bude na prvním místě modlitby oslava Boha, pomůže nám to lépe si uvědomit, kdo je Bůh, kdo jsme my a naše modlitby budou zaměřeny na Boha, ne sobecky na nás.
- Vděčnost - Vychází z uvědomění si toho, že původcem všeho, co v životě má opravdovou hodnotu, je Bůh. (Jk 1,17) On je dokonce zdrojem života. (Sk 17,25) Takto naše služba a poslušnost, k čemu by nás naše modlitby vždy měly vést, získávají správnou motivaci a perspektivu. Všechno, co křesťan koná, by mělo vycházet z hluboké lásky a vděčnosti vůči Bohu. Oslava soustřeďuje naši pozornost na to, kdo Bůh je, vděčnost zase na to, co pro nás vykonal.
- Vyznání - Není možné zakoušet Boží přítomnost bez toho, abychom si neuvědomili svou hříšnost a nedostatečnost. V modlitbě Otčenáš je zahrnuta prosba o Boží odpuštění (Mt 6,12). Dokud jsme na tomto světě, nikdy nenastane čas, že bychom na modlitbě nemuseli prosit o odpuštění našich hříchů. Aby vyznání splnilo svůj smysl, nemůže zůstat jen na všeobecné úrovni, ale musí být vyznáním konkrétních hříchů.
- Prosba - Pro mnohé je modlitba synonymem prošení. I když je to nesprávné zúžení smyslu modlitby, neměli bychom váhat předložit Bohu své prosby. Musíme mít však na paměti, že Bůh má větší zájem o to, co potřebujeme, než o to, co chceme. (F 4,19) Musíme dovolit, aby on zůstal Bohem, t.j. aby se děla jeho vůle. Modlitba nemůže být prostředkem vynucování si od Boha toho, co chceme my. Bůh není džin z Aladinovy lampy a není magický prostředek, kterým můžeme manipulovat Boha a nutit ho, aby splnil naše příkazy, nebo vynutit si u něj uskutečnění našich představ. Bůh každou naši modlitbu slyší, ale to neznamená, že ji i vyslyší podle našich přání.
Budeme-li se modlit takovým způsobem, modlitba se stane pro nás něčím přirozeným, nevyhnutelným, bez čeho se neobejdeme a co bude pro nás radostí. Náš modlitební život se bude prohlubovat, Bůh se nám stane bližší, budeme reálněji prožívat jeho přítomnost v každodenním životě. To bude pro nás tím největším uspokojením z našeho modlitebního života, ještě větším, než zkušenosti a odpovědi na modlitby, které určitě prožijeme a dostaneme. V dnešním křesťanském světě je hodně těch, co se sobecky zajímají především o své zkušenosti nebo o Boží zaslíbení jen proto, aby se vyřešily jejich problémy a naplnily jejich potřeby. Poznání Božího charakteru je potom pro ně druhořadé. Avšak společenství s Bohem, důvěra v něho, pokoj, jistota ve vztahu s ním je to nejdražší a nejkrásnější, co na tomto světě můžeme mít.
Výkladové poznámky
Někdy se mezi věřícími diskutuje o otázce: Jaký jazyk používat při modlitbě? - Jestliže Nový Zákon byl napsán v řečtině koiné t.j. v jazyku jednoduchých lidí, jestliže Ježíš oslovoval svého nebeského Otce ABBA, tedy tak, jak běžně mluvil, aramejsky, z toho vyplývá, že modlitba nevyžaduje žádný specifický jazyk. Jazyk, který běžně používáme v jiných našich rozhovorech je vhodný i na modlitbu. Hlavní je, abychom jím byli schopni dobře vyjádřit své myšlenky, pocity, touhy, to, co nás trápí.
Smyslem modlitby není mechanické opakování naučených či předepsaných formulí. Když Ježíš dal svým učedníkům modlitbu Otčenáš jako vzorovou, nemyslel tím, že znění této modlitby má být bezmyšlenkovitě opakované, abychom upoutali Boží pozornost. Dvě různé verze této modlitby (Mt 6, L 11) jasně ukazují, že Ježíš ji zamýšlel spíše jako vzor toho, co všechno by modlitba měla obsahovat, a ne jako doslovný předpis toho, co máme opakovat.
Je jistě nesprávné, když se modlíme jen tuto modlitbu a nikdy se nemodlíme svými vlastními slovy. Ale je rovněž nesprávné, když se tuto modlitbu odmítáme modlit.
Modlitba Otčenáš nás učí, že naše modlitby mají být konkrétní, dále, že Boží záležitosti, jeho charakter, království a jeho vůle, mají přednost před našimi záležitostmi, a konečně, že máme být ochotni odstranit překážky, které by bránily našemu duchovnímu růstu.
Modlitba může mít různé formy. Veřejná a soukromá modlitba plní odlišné funkce. Když jsme sami s Bohem, můžeme svobodně vyjádřit své nejhlubší myšlenky a pocity. Veřejná modlitba zase vyjadřuje myšlenky a touhy skupiny lidí, ne jednotlivce. Modlitba přednesená na veřejnosti není modlitba soukromá. Aby veřejná modlitba byla efektivní, je vhodnější, aby byla předem připravena a promyšlená ve vztahu k posluchačům.
S modlitbou úzce souvisí otázka půstu. Je potřebné si uvědomit, že smyslem půstu není donutit Boha něco vykonat, co by jinak nevykonal, ale najít si čas (jinak použitý přípravou jídla, jezením a trávením) pro modlitbu a očistit organizmus tak, aby byl vnímavější a citlivější na to, co Bůh chce člověku zjevit (Mt 6,16-18; Mk 2,18-20). Půst je tak vnějším projevem úplného odevzdání se, ochoty vzdát se všeho (i toho, co nám jinak působí radost a samo o sobě nemusí být špatné), naslouchat Bohu a poslouchat ho.
V poslední době se modlitební zkušenosti (vyslyšení modliteb) často používají jako určité duchovní vydírání. „Já jsem se modlil a měl jsem takovou zkušenost, proto když ty nemáš podobnou zkušenost, asi ses modlil nesprávně, nebo je to důkaz, že nejsi na potřebné duchovní úrovni.“ Jak jsme vysvětlili ve výkladové části, takovéto uvažování je založeno na nesprávných předpokladech, představách o Bohu. Existuje velké nebezpečí, že svou modlitební zkušenost budu dávat jako závazný model nebo návod, co mají dělat i ostatní.
Je pravdou, že na jedné straně platí „nemáte, protože neprosíte“ (Jk 4,2), ale na druhé straně je rovněž pravdou, že Bůh musí zůstat svrchovaným Pánem a není možné si na něm vynucovat cokoliv, a to ani na modlitbě. Tyto dva aspekty pravdy musí vždy zůstat vyvážené, v rovnováze.
Bůh dává každému z nás modlitební zkušenosti, aby nám ukázal, že náš vztah s ním není jen pouhá teorie. Avšak zkušenosti jsou vždy osobní a tedy nepřenosné.
Praktický důsledek
Pavel říká: „V modlitbách neustávejte.“ (1Te 5,17). Samozřejmě, kdybychom měli trávit všechen čas na modlitbě (na kolenou se zavřenýma očima), nic bychom neudělali. To bychom byli už tak svatí, že by z nás nebyl žádný pozemský užitek. O to Bohu určitě nejde. Je možné být v životě efektivním a zároveň být i velkým modlitebníkem, modlit se „bez přestání“? Ano, když pochopíme, že modlitba ve své podstatě je vlastně nasměrování našeho uvažování na Boha.
Modlit se bez přestání znamená, že Bůh je centrem našeho uvažování. V každém našem rozhodování bereme ohled na jeho vůli. Zajímá nás, jaký on má vztah k danému problému. Takto nebude pro nás modlitba formální povinností,ale stane se radostnou nevyhnutelností, bez které se neobejdeme a která nám přináší vždy novou radost a uspokojení. Potom o ni nebudeme jen teoretizovat, ale budeme ji radostně prožívat.
Komentáře (0)
Žádné komentáře. Buďte první :-)
Napsat komentář